dobytí Hádiovky

Milan Vlahovič4. 4. 2005

Po náročném putování konečně uléháme do spacáků

Že by i tento výraz byl důsledkem únavy?

Vojtův portrét s termoskou.

Nevím jistě, jestli skutečně usíná v této pozici, ale nebylo by to zvláštní.

Takhle nějak to vypadá na půdě Hádiovky. Není tam moc místa na focení...

Na nádraží nebyly žádné problémy. Jen Vojta přijel vlakem asi 3 minuty před odjezdem našeho, ale protože vystupoval na stejném nástupišti, jen na protější koleji, tak nebyly komplikace. Vystupovali jsme v Náměšti nad Oslavou a krátce po té co se tak stalo padlo šero noci. Naštěstí nám na cestu dost silně svítil měsíc, protože cesta nebyla tak snadná jak jsem čekal...

Přes řeku za Náměští po železničním mostu to nebyl problém. Ten nenastal ani celou cestu k Železňáku a dá se říct, že ani cesta po druhém břehu (už zase na tom samém) nebyla extra obtížná. Jen se trochu hůř místy docela hlubokým sněhem po břehu, který byl o něco výš, než jsem zvyklý. Cesta ubíhala dobře, kluci jsou už dost staří na to aby fňukali a tak jsem myslel že to bude až na boudu. Krátce před Vlasákem, tam co padá skála rovnou do vody a co se v létě obchází řekou po kamenech když je víc vody, a bahnem za nižšího stavu, se to ale změnilo. Zamrzlá Oslavka sahala výš, než se předtím zdálo. Protože byla tma na nějaké podrobnější zkoumání a docela zima na to, aby jsme si mohli dovolit se vykoupat tak jsme změnily plán cesty. Asi o 20m zpět rovnou vzůru na hřeben. Kdo to trochu zná Oslavku snad uzná, že většina výstupů rovnou od koryta řeky je docela záběr i v létě. Naše podmínky byly o to horší, že stráň byla pokrytá asi 15cm sněhu a pod ním ještě vrstvou listí. Země byla promrzlá a tak na 5 kroků vzůhuru připadlo sklouznutí dolů tak o metr. K tomu se nedalo udržet na nohou a tak po chvíli jsme byly propocení (já teda byl jak myš — zvlášť pod batohem) a obalení jak sněhuláci. Výstup trval rovnou hodinu! Museli jsme až na vrchol údolí, protože skála, která nám odřízla cestu se táhla až tam a my se bály, že to někumu uklouzne. Po několika minutách odpočinku se naše výprava už sunula po okraji údolí dál a asi po dvaceti minutách jsme byly konečně aspoň u Vlasáka. Odtud tedy už naštěstí bez zásadních problémů jsme došli na Hádiovku asi za půl hodiny. Dřevo bylo krásně nachystané a tak stačilo jen škrtnout a už se okolo kamen vytvořil hlouček sněhuláků. Roztáli jsme, naplnili břicha a šli spát.