Milan Vlahovič3. 8. 2004
Tento den byl ve znamení automobilového turismu. Takže hnedle po sladké snídani, která byla v ceně ubytování, jsme se přesunuli na svá místa v autech a vyrazili. První zastávkou, i když až kolem 12.00 byly jeskyně Aillwee Cave. Měli jsme je dokonce ve slevové brožurce takže jsme se odhodlali k návštěvě Irského podzemí. Místo lístků jsme dostali červená plastová kolečka a asi za 15 minut naše rudá skupina vyrážela. Samotná prohlídka trvala asi 20 minut, takže oproti našim nebyla moc rozlehlá, ale byla docela dost zajímavá. Dokonce tam mají i podzemní vodopádek. Zajímavá mi přišla historie. V daleké minulosti byla jeskyně obývaná evropskými hnědými medvědy (odtud i její znak) a lidé v ní nikdy nežili. Jednoho rána, ale medvěd zjistil, že nemůže ven, protože se zavalil vchod a tak tam umřel. O mnoho let později (1940) jeden pes při lovu králíka vběhl za ním do nory, tedy této jeskyně, a jeho pán pak za psem. A tento objev si ale nechal pro sebe ještě 30 let. Jeskyně zpřístupnili roku 1973. V areálu jsme ještě navštívili bramborový bar a dali si samozřejmě brambory a to pečené a plněné...
Kousek od tam stojí dolmen Poulnaborne a taky dolmen Pata a Mata. Okolo nich je úplně jiná krajina, než jakou jsme dosud vídali. Stromy tam už nejsou vůbec a pokud je tam nějaký vyšší porost tak to výjimečně bývá keř, ale většinou jsou to všudypřítomné zídky porostlé břečťanem. A ani trávy tam moc není, protože největší plochu zabírají kameny a skály, dlouhými staletími erodované a popraskané. Špatně se to popisuje, ale tak trochu to působí jako nedbale položená dlažba. Je to něco úžasného!
No a od tam na hřeb toho dne, tedy na Cllifs of Moher. Což jsou údajně nejvyšší útesy Irského pobřeží. Za vstup se nic neplatí jen na parkovišti po nás chtěli 4 €. A od něj vede k okraji chodníček, jenž je obestavěn stánky se zaručeně oroiginálními irskými suvenýry a lidé co tam hrají na irské hudební nástroje. Atmosféru to vytváří skvělou, protože hlas flétny a bubínku se nese podél útesů několik stovek metrů daleko a když se někde na jejich okraji zastavíte a posloucháte... Obcházeli jsme to tam asi 2 hodiny a pořád neobešli, ale protože jsme celkem spěchali zpět na hostel odjeli jsme.
U domu co si postavil irský farmář někdy v 16. století jsme se ani moc nezastavovali, poněvadž takových je v Irsku plno i tak hezky rozpadnutých. A hrad co měl otevřeno jen do 17.30 jsme nafotili a rychle proběhli.
Podařilo se nám dostat "domů" tak brzo, že nás to vytáhlo do hospody okusit pravého irska i v jiném pubu. V tomto hrála čtyř členná skupina a vsuvky mívala tří členná parta irských tanečníků (dvě slečny a jeden asi 12-ti letý kluk). A ti teda váleli a řev a potlesk jim byl snad dostatečnou odměnou.
Do postýlek jsme upadli kolem 1 hodiny ráno.
Až v Brně, při porovnání fotek jsem zjistil, že jsem zapoměl napsat do deníčku skutečně první památku toho dne. Byla jí zřícenina Corcomroe Abbey, která stála kousek od hlavní silnice. Byla, stejně jako převážná většina ostatních, krásně zachovalá.