carmatura Zarnei - cabana Urlea

Milan Vlahovič5. 7. 2007

V noci trochu pršelo. Vzhledem k tomu, že jsme si postavili stany mezi dvě veliké kaluže a dělali si legraci z toho co by se stalo, kdyby začalo pršet tak jsem nespal úplně v klidu. Představa, že se vzbudím v kaluži byla hodně nepříjemná. Ale nakonec se to dalo zaspat.

Budík v 7.00 mě vzbudil bez potíží. Venku nepršelo, tak jsem se těšil na výstup. Po vykouknutí se ale moje naděje trochu snížili - byla pekelně hustá mlha... Budíček jsme tak odložili na později. Jenže později začalo pršet. V domnění, že to trochu přestane jsme ještě chvíli čekali. A to začalo pršet hodně. To už ale nebylo dobré čekat dál, protože hrozilo vytopení tábořiště. Bleskově jsme se ve stanech sbalili a odnesli věci do rozbité budky. Nakonec nám tedy skutečně posloužila tak jak k tomu byla určená. Stany jsme zbourali před ní a poskládali uvnitř. Proběhla krátká snídaně, při níž proběhlo i vylákání Úterka z pod palandy - což bylo asi jediné místo kam v celé boudě nepršelo. Když pak déšť na chvíli polevil vydali jsme se na sestup nejkratší cestou. V plánu už nebylo místo na vyčkávání, protože konec dovolených se nám neúprosně blíží. Vydali jsme se tak na pochod, který zatím považuji za nejhorší cestu svého života.

První část sestupu ze sedla Zarnei byla celkem dobrá. Spíš než pršelo mrholilo a foukal slabší vítr. Sice nám všem vcelku rychle promokly kalhoty a navlhly boty, ale s tím se tak nějak počítalo. V závěru první části sestupu - sestupu pod kopec, na který se následně stoupá, se nám do cesty dostalo velké stádo ovcí. Celkem dlouho jsme řešili jak dál, ale nakonec jsme se odvážili jít skrz. Dva bačové ale měli svých asi sedm hlídacích psů perfektně vycvičených (oproti předešlým), že jen seděli na skalce uprostřed a pokřikovali na ně. Ti stáli celkem v klidu kus od nás a nechali nás projít. Jak jsme tak ale procházeli zjistili jsme, že jsme si to naplánovali skrz jakésy mokřady, takže v botech, kde bylo do teď jen trochu vlhko, bylo najednou dost mokro. Déšť s větrem sílil, občas slábl - docela normální špatné počasí. Ještě jsme si stihli v relativním klidu dopnit vodu u jedné horské bystřiny. I když jsme byli unavení a otrávení z počasí ještě to celkem šlo. Když jsme ale začali stoupat k sedlu ze kterého nás čekál následovný sestup k chatě Urlea déšť podstatně zesílil, stejně jako vítr, a postup podstatně znesnadnil. Vodorovný déšť se celkem spolehlivě dostával pod bundy a pláštěnky a šlehal nás do tváří. Vítr s námi lomcoval a tak každý krok byl tak nejen boj s únavou, ale hlavně boj s počasím. V jednom místě už se zdálo, že by mohl být konec. Nakonec se z toho ale vyloupl ledovej jazyk. Do toho se z deště staly kroupy a vítr zesílil tak, že chvílemi se vůbec nedalo jít dál. Zkrátka takové trochu vlhké peklo. Na našem posledním vrcholu jsme si udělali foto s vlajkou. Mě během focení strhl vítr z batohu pláštěnku, tak jsem se rozhodl ji chvilku sledovat jestli ji chytím. Naštěstí se to podařilo celkem rychle. Pak následoval už jen strašně dlouhej sestup k chatě. Ale nekonečnej.. a to je ještě možná slabý slovo. Ačkoliv bylo na ceduli napsaný, že by měl trvat 1,5 hodiny, nám trval skoro 3. Počasí bylo pořád stejně strašný. Místy i horší a únava už byla znát úplně na všech.

Nakonec jsme se dokodrcali k opuštěné horské chatě. Většína oken byla vymlácená. Naštěstí bylo všude odemčeno, tak jsme si zalezli dovnitř. V klidu jsme si uvařili jídlo - první za den. Když se potom rozebíralo, jestli máme dál sestupovat, nebo zůstat rozhodli jsme se, že si jednu místnost zkultivujeme, zatopíme v kamnech, usušíme se a pokračovat budme zítra. Trvalo to asi něco málo přes hodinu a v kamnech už praštěl oheň a první pomožky se sušily. Za chvilku se dalo v místnosti pohybovat v kraťasech a triku. Když jsme si tak vegetili, najednou se před chatou vyloupli dvě holky s batohama. Tak jsme je u nás ubytovali. Poklábosili jsme a vytáhli z nich, že jsou holanďanky. Večer potom při slivovičce ještě plno dalších moudrostí, ale to by bylo na dlouho. Spát se šlo kolem 23h.

Když jsem dopsal předcházející text začal Úterý štěkat jak šílenej a vydrželo mu to asi půl hodiny. Pak se nad chatou objevilo několik světel. Vyběhl jsem teda Úterka uklidnit. Ze skupiny světýlek se vyklubala skupina sedmi čecho-slováků. Docela to bylo veselé shledání. Taky jsem je pozval dál do našeho dočasného skvotu. Zatím jsme z nich vytáhli jen to, že předtím počasím taky utekli. Šli tu stejnou cestu jako my jen vyráželi asi o den později a že nemají vodu. Teď se tady kolem ukládají ke spánku. Ještě stihli vyslat výpravu pro vodu se kterou se vydal i Úterý. Ale dost rychle se vrátili poté, co Úterý začal v lese divoce štěkat a utekl zpátky. Tak utíkali taky. Jsem zvědavej co se z toho zítra vyvrbí.