Paříž

Milan Vlahovič3. 7. 2005

Vstávání po tak náročném dni nebylo, jak jinak, snadné. Ale podařilo se nám to v docela dobrém čase. To že si Henry přispal je normální. Na snídani jsme dorazili v 9:00 v domění, že je do 9:30, ale nebyla to pravda, protože byla jen do čtvrt. A tak jsme tam zdržovali jednoho bílího a jednoho černýho kluka, kteří tam obsluhovali a uklízeli. K jídlu byly salámy, šunka, krosany, dalamánky, máslo, mlíko, cornflakes, marmelády a plno nápojů od džusů po kávy. No prostě úžasná hostina a my jsme na to měli jen pár minut. I tak to bylo supr. Takto posilněni jsme vyrazili do ulic Paříže ve světle krásně hřejivého sluníčka. Najezení a osprchovaní jsme dojeli na zastávku metra, kde jsme se domnívali, že je moderní obchodní část Paříže, kterou jsme soukromě označovali jako „skleněné město“. Samozřejmě to nebyla pravda, takže po prohlídce kongresového centra, jež ale taky bylo moderní a velice zajímavé, jsme zalezli zpátky do metra a na ty sterjné listky dojeli o pár zastávek dál - na konečnou, kde bylo „skleněné město“ La defance. Jde o moderně pojatou obchondí část města, budovaná tak trochu jako experiment. Ten se jim ale moc povedl. Odtud je vidět krásně Vítězný oblouk, na nějž je i trochu směrována jedna z budov a která byla i naší další zastávkou. Takový úžasný věci, jakou je mimo jiné i Vítězný oblouk, se dost špatně popisují. Je veliká, nádherně zdobená a plná atmosféry dob minulých. Jen je tam plno lidí, stejně jako všude jinde v Paříži. Odtud k Eifelovce se dá dojít téměř rovnou po ulici Rue d'Iena. Eifelovka je veliká. Podle Irenčina popisu jsem ji teda čekal ještě větší, ale i tak je veliká dost a vyjít nahoru nám trochu času zabralo. V prvním patře jsou moc zajímavé výstavy o minulosti a stavbě Eifelovky. Samotná Eifelovka stojí před vojenskou akademií a jejím parkem. Je to jedno z míst, kam se chodí Pařížani válet na trávník a flákat se. Je zvláštní, že před vojenskou akademií je památník míru, ale na druhou stranu je to moc dobře. Památník spočíval v tom, že na asi 30-ti skleněných sloupech je napsáno několika světovými jazyky slovo mír. Byla tam i jeho slovanská podoba a to s čárkou i tečkou nad i. A kousek odtud je Invalidovna. Nikdo přesně nevíme, co to vlastně bylo, ale domníváme se, že vojenská nemocnice. Každopádně v současnosti to je muzeum vojenské techniky. Holky nám dali s Henrym za úkol to projít a nafotit, a když jsme se po půlhodině nevraceli, tak se nás Irenka vydala hledat. Našla nás zabrané u prohlídky nějakého prehistorického tanku a vyhubovala nám a odvlekla zpět ke vchodu za Jančou. Neradi a trochu rozmzeni jsme odcházeli k Elysejskému paláci, který je krásný, ale rekonstruuje se a dále po Champs Elyseé, kde se chystaly tribuny na Tour de France. Ta nás vyvedla na Place de Concorde, jejíž dominantou je obelisk starý přes 3300 let dovezený z egypta. U něj byla popravena Marie Antoineta a ten samý měsíc asi 1400 dalších lidí, který měli být zapleteni do nějaké vzpoury.

Protože je Paříž protkaná samými historickými místy tak hned za tímto náměstím už je areál Louvre. Docela dlouhým parkem, možná zahradou, se prochází k zámku. Cestou nám po levé ruce lítali k nebi nějací odvážlivci, co se nechávali vystřelit na gumě a pak ještě jiní odvážlivci, ce se motali na velikém ruském kole. Ještě než jsme přišli k Louvre sedli jsme si u jezírka s fontánou uprostřed na níž se proháněli dvě malé plachetničky, které tam půjčovali Právě měl jednu půjčenou jeden protivnej chlapeček.Ten jak někde zahlídl rybičky, co tam taky byli, tak do nich mlátil tyčkou na pohánění lodičky. Někdo ho tam měl hodit. Ty rybičky byly dost drzý a žužlaly Irence prsty na nohách, který si tam chladila. A když už neměli co žužlat šlo se dál. V Louvre jsme nebyli. Jednak tam bylo dost lidí a pak to taky asi nebylo nejlevnější. Ale prohlídli jsme si nádvoří se silnicí, po níž se hrnuly spousty aut a taky skleněnou pyramidu s muzeem modrního umění. No sice to tam působí jako pěst na oko, ale když si myslí, že je to tak dobře, tak je to jejich volba...

Po takovém dlouhém plácání se po městě nám vyhládlo, takže vyzbrojeni dvěma čerstvými bagetami zasedli jsme do jednoho z mnoha parků co tam mají a naládovali je do sebe a zalili to dávkou vody, která si vzápětí řekla o odchod z našich těl a tak jsme se jali hledat záchodky. Z McDonalds nás vyhodili, ale v KFC si to tak nehlídali. A skoro jenom přes ulici je dům zvaný Centre du Pompidu (nebo tak nějak), což je taky muzeum moderního umění a snad ještě jakási knihovna. Dům samotný by byl celkem nezajímavý výtvor moderního umění, kdyby nebyl z jedné strany celý obtočený barevnýma trubkama a u něj bazének s podívnýma fontánkama v němž se holky trochu vydováděly. Ale ani takové osvěžení už jim moc nepomohlo v tuto pozdní dobu - asi kolem 22:00 - v boji proti únavě. O nás ani nemluvě. Takže už značně unaveni jsme se dopotáceli kolem radnice „Hotell de Ville“ ke katedrále Notredam. Ta je taky krásná a je před ní plno místa na sednutí a odpočinek unavených poutníků. Poseděli jsme tam tedy docela dlouho a čas nám krátila zábava poslouchání jistého cvoka, který se považoval za Ježíše a nadávkami a dlouhými proslovy častoval okolí. Protože tak činil v angličtině tak mu bylo dobře rozumnět a co nebylo, tak nám Janča přeložila. Než jsme odešli směrem k Panthenonu, tak jsme se ho prostřednictvím Janči zeptali, jestli neví, když je ten syn boží, zda bude pršet. Sdělil nám, že nebude, ale že je to stejně jenom v očích každého jedince, kdy bude pršet...

K Panthenonu jsme prošli částí města, kde byly kumulovány obchody s turistickými potřebami. V asi třech blocích jich tam bylo asi 15. Panthenon byl už samozřejmě zavřený a tak jsme si sedli k plotu před vchodem, hned vedle místních huličů a tak nám odpočnek zpříjemňovali exhalací aromatických splodin konopí. Takhle jsme se povalovali a odpočívali přes půl hodiny, než jsme se dokázali vybičovat k ochodu. Ten jsme provedli kolem Sorbony na bulvár San Mitchel na metro. Tím jsme na dvě přesednutí dojeli na konečnou zelené trasy a když jsme vyšli skoro ven zjistili jsme, že jsme měli vystoupit o tři zastávky dřív. Tak jsme šli zpátky dolů k vlakům, ale protože jsme byly na konečné, tak nás čekalo nemilé překvapení v podobě turniketů a naše lístky, používané celý den k přesunům, už nefungovaly. Okolnosti jako zaparovaný vlak s otevřenými dveřmi dva metry od nás a vědomí, že další by stály každého 1,40 € nás přiměly k tomu, aby jsme všichni přelezli přes turnikety - pod dohledem hlídače na konci peronu - a jeli tak načerno, spolu s asi třemi černochy. Nikdno nás neodchytil a tak domů jsme se už dostali bez potíží kolem půlnoci ukrutně unavení. Po sprchování jsme hned usnuli.