Irena Vlahovičová8. 8. 2004
Tak tady jsme spali. I když jen na zahradě...
Pobřeží kousek od místa, kde jsme spali.
Mussenden Temple od pobřeží.
Walled Garden. Zahrada v místě, kde tak ukrutně foukalo a byla zima se nám zdála jako hloupý nápad.
Nahlédnutí do holubníku v rohu zahrady.
Pobřeží po kterém jsme se ráno procházeli.
Mussenden Temple (postaven 1783-1785). Kopie Vespina chrámu v Tivoli. Používán jako knihovna.
Dlouhé roky toto panství fungovalo, jako sídlo místní šlechty.
Downhill House. Celý palác vyhořel, naposled jej obývala Britská armáda za války.
Dunluce Castel. Hrad na skalním útesu, jehož část se zřítila do moře vlivem podemletí útesu příbojem.
První licencovaná palírna whiskey na světě (1608) — Bush Mills.
Giant\'s Causeway. Po chodníčku z čediče prý Irský obr přešel mořem za obryní na skotský ostrov Staffa.
Čedičové varhany v celé kráse.
...čedič...
Ne všechny byly šestiúhelné, což je způsobeno různým poměrem nerostů ve vyvřelině.
Pěšina, která vede ve svahu nad čedičovým pobřežím.
Přechod přes most byl bohužel ten den kvůli počasí zakázán. Báli se, že by jsme popadali dolů.
V poklidném tempu jsme posnídali, prošli se po pobřeží a vyrazili na kopec přímo nad hostelem. Samozřejmě autama. Prohlídli si zříceninu hradu, kterou bych pojmenovala Na Větrné hůrce. Byl tam obrovský holubník, ale opravdu si nedovedu předsatvit jak tam v tom vichorci ti ptáčci mohli lítat...
Další zastávka byla zřícenina hradu Dunluce Castel, ale nechtělo se nám s Milanem platit vstup, tak jsme ho shlédli jen z venku a než se zbytek vrázil, dopsali deníček.
Za to třetí zastavení stálo za to. Nějakým plynulým průchodem jsme obešli platící místo, takže jsme ušetřili 2£. Vyrazili prvně po asfaltovém chodníku k čedičovému útesu. Zde pod názvem Giant's Causeway. V průvodci to máme popsané jako místo, které si v žádněm případě nemáme nechat ujít a myslím, že tentokrát to fakt trefili. Bylo tu sice dost lidí, ale my se dali na náročnější trasu, takže tam už to nešlo po asfaltu, ale normální pěšinkou. Kombinací čedičových varhan, moře a útesů jsem se kochala tak, až jsem zajela nohou do jakési díry a odřela si kolínko. Cestou k autu jsme byli doslova zbičováni deštěm, který sice nebyl nijak hustý, ale v kombinaci s šíleně silným větrem to na obličeji dost bolelo.
Poobědvali jsme kuřátko koupené předešlý den v supermarketu a tradá dál. Za pár kilometrů byla zdejší unikátní atradce. Z pevniny vede na maličký ostrůvek lanová lávka, po které mohou turisté, i když původní význam byl pro rybáře lovící lososy. My však měli fakt smůlu, protože móóóc foukalo a pršelo a lávka byla zavřená.
Pak jsme šlápli do pedálů a jeli co se dá směr Brlfast. Bohužel opět dojeli až po 21.00. Takže výběr vhodného hostelu byl trošku napjatý, zvlášť když padaly cifry jako například 16£/osoba. ale naštěstí díky výborným komunikačním schopnostem Janči se nám podařilo získat šestilůžkový pokoj ve kterém nás nechali spát všech osm, ale za cenu těch šesti lůžek. Takže nás noc vyšla na 7,15£/osoba. No žádný velký odvaz, ale lepší než 9 nebo dokonce těch 16£.
Napapkali jsme se, načali pivečka, fernetík a becherovku a bylo moc veselo!
Obrovy schody vznikly poté, co rozžhavená láva vytekla na povrch a začala vychládat. Jejím smršťováním vzniklo v ochlazované hmotě napětí, díky němuž se objevily trhliny. Podél nich se láva rychleji ochlazovala směrem dolů, a tak se síť trhlin dále rozšiřovala. Na takto rozrušenou čedičovou desku později zaútočilo moře a vítr. Kromě kolmých trhlin se v čediči vyvinuly také horizontální spáry, snadno zranitelné při příbojovém smýkání. Moře tak narušuje horninu a odnáší mnohdy celé kusy sloupů pryč.
Legenda říká, že celý chodník si postavil irský obr Finn Mac Cool, aby mohl přejít suchou nohou do Skotska na ostrov Staffa. Tam se měl utkat se svým sokem, skotským obrem Benandonnerem. Finn však vymyslel lest. Převlékl se do dětských šatů a manželce protivníka se představil jako Finnův syn. Když Benandonner uslyšel, jak velké děti plodí obři naproti v Irsku, raději schody ze strachu zničil.