výlet: Moat, Irish National Stud, Japanese garden, Roseborough house, Glandalough

Milan Vlahovič28. 7. 2004

Z quinesového večera jsme se probudili později než jsme chtěli a tak výlet do Dublinu nepřipadal v úvahu. Místo toho jsme tedy zvolili cestu na jiná turisticky oblíbená místa.

První v pořadí byl jakýsi uměle navršený kopec. Jmenovalo se to tam snad Moat, ale já si to soukromě pojmenoval Vraní vrch, vzhledem k veliké kumulaci vraního peří, které se tam všude povalovalo. V minulosti to bylo bojiště, později tam byl navršen onen kopec pro lepší obranyschopnost.

Odtam jsme už nedočkaví vyrazili do hřebčína - Irish National Stud. V jeho areálu je i japonská zahrada a nám se podařilo dostat se dovnitř se studentskou slevou. Nejdříve jsme prošli zahradu, jež symbolizovala život a jeho strasti i slasti. Šlo o několik různých zastavení při jejím průchodu, která byla očíslovaná a k nimž jsme dostali komentář.

Když jsme tedy opustili zahradu očištěni a povzneseni poznáním nirvány, směřovaly naše kroky k několika boxům a vitrínám se zvláštními podkovami a do místního drobného muzea koní. To bylo částečně věnované vývoji koní od pradávna a jejich využití v Irsku, ale hlavně oslavovalo vítězství zdejších hřebců. Pořád jsme ale žádného živého koně neviděli z blízka. A tak jsme se rozběhli k nejbližším boxům z nichž se ozývalo podupávání. A byli tam. V zápětí jsme ale podle titulů zjistili, že v této části hřebčína vystavují na odiv přeživší dostihové legendy a jsou tam na doživotí. Měli v podstatě všichni od 13 do 17 let...

Zdravé kusy stáda jsme spatřili až po průchodu další částí areálu. Tou byl parčík ležící kolem potůčku. Taky částečně inspirován Asií ukrýval zvláštní místa, třeba jako umělou skalku s vodopádkem, zvláštní kamenné kobky, nebo bronzovou sochu mnicha na kameni u jezírka.

A ty zdravé kusy stáda byly klisny s hříbaty, které dováděla stejně jako ty Jardovy. Hřebci byly bůhvíkde...

Naskákali jsme do aut a jeli se podívat na Russborough house. Byla to zvláštní cesta, protože vzdušnou čarou to bylo asi 40 km, ale my jsme to jeli přes hodinu a najeli něco přes 100 km. Dům samotný byl na místní poměry prý skvostem, ale my jsme to bohužel rozmazlení Ruskem viděli jinak...

A pak už jsme si to hrnuli ke hřebu dne. Cestou jsme to vzali přes zdejší "hory", které jsou spíš většími kopci. Byly z nich ale překrásné pohledy na krajinu. A hned pod nimi se nám otevřel pohled do údolíčka, v němž mezi dvěmi podhorskými jezery ležela stará rozpadávající se keltská vesnička Glendalough. Největší území zabíral asi hřbitov uprostřed něhož byly dva zřícené kostely. Jeden bylo něco mladší a zachovalejší, takže se dal bez obtíží zamřížovat, takže se stal nepřístupný. Druhý byl natolik rozpadnutý, že v pozdějších dobách se v něm začalo i pohřbívat. O kousek dál, pořád ještě na hřbitově stála zachovalá obraná věž. A jak jsme se tak procházeli mezi náhrobky zastavil holky nějaký Ir a zapředl s nimi rozhovor. Nejprve si s námi asi 40 minut povídal tam a to nám sdělil, že je prezidentem nějaké snad mezinárodní asociace folklorních tradic a že českou republiku zná dobře a moc se mu u nás líbí. Později nás pozval na večeři a tam jsme se dozvěděli další zajímavosti a domluvili si s ním nějaké ubytování zdarma na severo-západě. Když toto příjemné setkání skončilo tak bylo 21.30. Rychle jsme tedy ještě prošli nějaké zřícené keltské domečky u horního jezera a vyrazili domů. A protože se nám nechtělo, vzhledem k pozdní hodině, už bloudit tak jsme převzali navigaci my.