Milan Vlahovič1. 8. 2004
Oproti zdařilím "brzkým" raním startům předchozích dnů jsme se trochu opozdili. Ale naštěstí to nebyl takový problém, protože tento den nás netlačila žádná nutnost stíhat otvírací doby pamětihodností. Nebyly totiž žádné bezpodmínečně v plánu. Jeli jsme se podívat na poloostrov Dingel jehož jeden z výběžků je nejzápadnějším místem Irska. Nějak se mi podařilo dost členů výpravy navnadit na koupání v moři a tak si vzali plavky a ručníky, ale když jsme se poprvé zastavili na nějaké písčité pláži, mimochodem moc krásné, všichni si jen místo plavek vyndali všechno oblečení. Za drkotání zubů zanechali několik stop v písku a pak zas rychle do vyhřátého auta.
Ve městě, spíše přístavním městečku, Dingle nás při nákupu oběda překvapila prodavačka z Čech. Tak nám alespoň poradila, které smažené brambory jsou nejlepší. A my takto posilnění vyrazili na obhlídku přístavního mola. Za zmínku stojí malý mrtvý žralok...
Ten nejzápadnější výběžek se jmenuje Dunmore Head. Auto se musí zaparkovat na konci silnice - dál už totiž nevede - a dál jít pěšky. Nejprve kousek po asfaltce. Pak je nutno přelézt plot s nápisem "Nevstupovat - soukromý pozemek". Chodili tam ale všichni. I tady nás stíhalo to správné irské počasí a to byla paráda. Silný vítr s námi s námi cloumal při pochodu po úzké pěšince nad srázem nad skalnatým pobřežím a vše bylo trochu zahaleno v oparu. Rozpustil jsem si vlasy a ty se zběsile třepotaly. Byla to nádhera. A pak jsme přišli, celý ošlehaní a ohluchlí řevem větru a burácením oceánu pod námi, až na konec výběžku a tam byl konec. Jen několik ostrovů v dálce...
Za zmínku stojí i vcelku veselá událost, která ovšem vůbec veselou nemusela být. Když Henry zaparkoval na malém parkovišťátku v sedle a přehraboval se už vzadu v kufru nějaká osoba v černém autě s Irskou značkou do jeho rudého Peugeotu nacouvala. Henry dostal pecku do hlavy dveřmi od kufru a zřejmě naštvaný se vidal inzultovat onoho řidiče. Ten už stál venku a říkal spolujezdci: "Vždyť se mu hovno stalo..." A obitý Henry na to jen reagoval slovy: "Jak hovno, VOLE!" Následovalo seznamování, kontrola vozů, atd. Zkrátka jako doma... (Takhle nějak to bylo.)
Cesta od tam, vlastně zpátky, nás také vedla přes pohoří na poloostrově. Ta se vlekla po úbočích kopců a mnohdy byla tato hojně užívaná komunikace pro oba směry tak na jedno auto. Ale stálo to za to. To co bylo nahoře v sedle Conor Pass vidět bylo to, jak si většina z nás Irsko představovala - okolo skalami, kameny a ovcemi posekanou trávou pokryté kopce (snad i hory), které na mnoha místech v dohledu na svých svazích poskytují dolík horským jezerům. Přelívají se přes kameny potůčky a dole, skoro jako na dosah - leží zborcené kamené domky. Ve skutečnosti ale musí ležet několik stovek metrů pod námi, protože ve stejné úrovni, jen o kus dál je už přímořská vesnice... U jednoho z jezírek jsme při sjezdu dolů zastavili a trochu si tam zadováděli u vodopádu, který byl pod ním.
Nevím kolik mohlo být hodin, ale asi ještě ne 18.00, protože lístky na Gallarus Oratory nám ještě prodali. To byla jedna z asi dvouset zachovalých obydlí obyčejných keltů. Šlo o vskutku dokonalou chatku. Nebyla slepena žádnými pojidly, jen dobře zapasovanými kameny. Tak byla udělána i střecha. Chatrč vypadala jako udělaná z jednoho kusu. A tak vydržela několik staletí. Jen mě překvapilo, že neměla otvor na odvod kouře - snad jen okno. A asi o vesnici vedle byl kostel z podobné doby. Byl zdobený podobně jako hrad v Cashel. Měl však zřícenou střechu. Na přilehlém hřbitově stál kámen s původními keltskými nápisy a o kus dál sluneční hodiny a pár primitivních, ale úžasných, křesťanských křížů. Jmenovalo se to tam Kilmarkedar. Na místním parkovišti jsme ještě spořádali roládu, kterou Henry hbitě a tady velmi zručně rozdělil na sedm dílů pro nás osm. Pak se snědl Apple Pay z Kilkeny a jelo se domů.
A proto, že se zase dělalo jídlo a taky plno hloupostí šlo se spát až kolem jedné hodiny.