Chata pod Grúňom, Jánošikové diery

Milan Vlahovič10. 10. 2010

Tak ani nevím, jestli jsme tak brzo vstávali proto, že to byl náš záměr, nebo proto, že se kolem začali courat lidi do umývárky se zubními kartáčky a na záchod. Rozhodně je však jasné, že jsme chatu opustili opět jako první. Snídani jsme si stejně museli uvařit venku a rozhodli jsme, že než se pustíme do vaření ujdeme aspoň kousek cesty. Na programu dne byly Jánošikovy díry. Cestou k nim jsme museli projít rodnou vesnicí Juraje Jánošíka což už naznačovalo tomu, že se blížíme. Nad vesnicí jsme se tedy shodli na místě, kde jsme rozbyli tábor a dali se do přípravy snídaně. Co to bylo nevím, ale vím že jsem měl hlad a že mi to chutnalo. Tím jsme se ovšem zbavili už veškerých zbytků zásob z čehož plynuly dvě věci. Za prvé jsme se už netahali se zbytečnou zátěží. Za druhé jsme nic pořádného nejedli až do dalšího setkání s civilizací. Což bylo sice dřív než v Žilině, ale až tam jsme se dostali do obchodu a koupili jídlo. Ale zpět do hor.

Jánošíkovy díry jsou super! Byli jsme sice jediní exoti co je šli zhora dolů, takže čekání u žebříků, než se výprava jdoucí proti nám vydrápe nahoru byl standard, ale jít dolů byl asi větší adrenalin. Nečekaně se pod námi vždy otevřela propast s vodopádem a vratký žebřík, nebo schůdky, které byli vždy mokré a kluzké nedávali moc velkou jistotu. Škoda jen že Elektrino nemá moc rád výšky a tak to pro něj byla daleko větší výzva, než pro nás ostatní. Jeden úsek děr jsme vynechali, protože projít jej znamenalo trochu si zajít a my jsme celkem spěchali na spoj. (Aspoň mám úkol na příště.)

Po oputění děr jsme šli ještě kolem louky s konikleci, kterou hlídal nějaký hajný, nebo něco takového a pak už jsme se ocitli na jednom konci Terchové. Prošli jsme vesnicí. Usadili se na zastávce autobusu a proti našemu očekávání jel nějaký spoj do Žiliny dřív. Zbytek cesty už úplně normální.