nějaké údolí, Glencar Lough, Marble Arch Caves and Cullagh Mountain Park, Downhill

Milan Vlahovič7. 8. 2004

Tak takhle jsme snídali. Povšimněte si Zahňova labužnického výrazu.

A takhle vypadal jeden z pokojů, co jsme měli zdarma.

Vjíždíme do údolí.

Najednou jsme se ocitli v krásném údolí a koukali na svahy kolem nás.

Nádhera všude kolem...

Vodopádek v dálce.

Glencar waterfall

U vodopádu nás zastihlo sluníčko a tak jsme se chvilku poflakovali...

Nevím kde se tahle fotka vzala, ale je moc hezká.

Marble Arch Caves and Cullagh Mountain Park - strom na kterém rostly další rostliny.

U vchodu, nebo spíš východu z jeskyně byly krásné výtvory podzemního potůčku.

Návštěvníci se museli sápat po mokrých schůdkách. Vlhkost byla snad víc jak 100%.

Místy vypadalo údolí potůčku jako v pralese.

Malý vodopád co byl na dosah od cesty. Sveden byl do kanálku pod pěšinou.

Vracíme se z putování po Irských horách.

Už jen přelézt poslední zídku a jsme zase pohromadě.

A v oné ceně za 16 € byla i snídaně. A to moc dobrá snídaně. Základem byly tři druhy chleba, ale pořádného - spíš buchtového, ne ty měkký bagetový... A druhou částí byl pultík s přísadama jako jsou cornflakes a plno dalších co u nás snad ani nemáme, které se sypou do mléka. Připadal jsem si sice hloupě, když jsme vlastně bydleli o 4 € levněji, ale i tak jsem se napral.

Jenže jsme se opět nějak zdrželi při odjezdu. Nezbývalo tudíž moc času na docela dost cestování. Henry chtěl, my ale taky, vyšplhat se na jeden kopec s vysílačem a tak nás cesta pod něj vytáhla do horského údolí sevřeného vysokými skalnatými kopci. Na jejich úbočích se pásli koně a ovce. Irenka i já jsme byli z přírody naprosto uneseni, takže nám ani moc nevadilo, když cesta na vrchol byla uzavřená bránou. Nafotili jsme trochu té krásy a hodně se jí nakochali a pak zpět na hlavní. Údolí bylo zkrátka fantastické a v podstatě "hned" z druhé strany "kopce" byl Glencar Lough což je asi 15 metrů vysoký vodopád. Ten už to všechno jen korunoval.

Po dalším cestování jsme zastavili u turistického centra Marble Arch Caves & Cuilcagh Mountain Park. Dohadovali jsme se zda navštívit i jeskyně a během toho se nám podařilo naobědvat se — po jídle už bylo rozhodnuto. Libor s Dankou se pojuedou někam podívat a zbytek si projde onen park, protože krasovou jeskyni s podzemní řekou máme i u nás a každý ji snad viděl... Do parku nebyl problém se dostat a pokud se platil tak my jsme se tomu vyhli. Hned za vchodem do něj byl vývěr oné podzemní řeky. Bylo to v začínajícím hustém lese, který připomínal deštný prales. Já jsem si teda připadal jako úplně někde jinde než v Irsku. Pod hustým lesním příkrovem se drželo šero a vlhko, trochu mrholilo, na mohutných větvích stromů rostlo kapradí a zdálo se mi, že jsem zahlídl liány... Tímto pralesem jsme chvíli prudce klesali podél říčky, až do jejího klidnějšího koryta. Tam les trochu zřídl a spíš to už vypadalo jako Šumava. Někde cestou tímto údolím se od nás odpojila Eva a Zahňo a po chvilce se k cestě z prava valil vodopádek. Moc se nám nelíbilo, že jeho přesun k potoku pod cestou upravili betonovými korýtky, ale jinak dojem divočiny zůstával zachován. No ještě vlastně jej trochu kazila vyštěrkovaná cesta. A o další asi kilometr dál byl konec údolí a taky jsme se měli vracet, ale protože jsme se nechtěli vrátit stejnou cestou byli jsme nuceni se poptat v klubovně zdejších skautů na jinou. A protože jsme chtěli po druhé straně tak nám poradili cestu po druhé straně. Přešli jsme most a na první zahli v levo. Ještě jsme se raději poptali paní ve stodole jestli jdeme správnou cestou a ona nám řekla, že ano, ale že je to moc daleko, ale že když už tam jdeme tak ať pozdravíme jejího bratra Henryho, co má na sobě nějaký modrý obleček a co má o několik kilometrů dál farmu. Tak jsme jí pěkně poděkovali a šli. Když jsme se po chvíli vyškrábali nahoru do kopců a opustili nížiny připadal jsem si jako horal. Všude kolem vrcholky holých kopců po kterých se proháněly hlavně krávy a býci. Když jsme procházeli asi třetí ohradou s nimi, tak už jsme se ani moc nebáli. Ale to už bylo 17.30 což byl čas domluveného srazu s Liborem a Dankou na parkovišti. Tak jsme jim poslali SMS ať se nebojí, že to pionýři zvládnou a že se už vracíme. To už jsme si razili cestu zkratkou pohořím Severního Irska. Kolem nás byla vysoká tráva a mokřady. Parkoviště v nedohlenu a v botách mokro. Tak jsme se tam potáceli po horách, přeskakovali zídky a plůtky a slézali skalky, ale hlavně šli nějakým směrem, který jsme považovali za správný. A když v dálce před námi vykoukla plechová střecha informačního centra a svitla nám do obličejů, všichni jsme se zaradovali. Zvolili si vhodný kopec ze kterého by se snad dalo k němu sejít a scházeli. Jenže to nebylo jen tak. Bylo třeba vyhýbat se hustým porostům, stádu krav, skalkám, mokřinám a přelézat zídky a ploty. Když už jsme byli na protější stráni, jenže jak jsme zjistili odříznuti, zahlédli jsme naproti na kopci Libora. Po několika "minutách" pískání a hulákání si všiml už i on nás. Byla to docela euforie a tak jsme se rozhodli jít přímo přes údolí, ač se nám nezdálo moc schůdné. Nebylo to ale tak hrozné. Ty dva nebo tři ploty, potůček a křoví se dalo zvládnou a po chvíli stál Libor před námi. Ir co zavíral parkoviště nám ještě poradil, kde by se snad dal najít kemp a už jsme frčeli najít nocleh.

Bohužel ale ten kemp co nám poradil byl jen karavanový, stejně jako další co jsme našli. Hostely byly drahé a z jednoho, konkrétně presbitariánského, nás doslova vyhnali, že jsme prý cizí a že by jsme mohli dětěm co tam u nich spali snad něco udělat... Po kraji jsme bohužel jezdili docela dlouho, asi do 23.00, než jsme narazili na hostel, kde nám dovolili za 3£/osoba postavit stany v předzahrádce. Bylo to přímořské vesnici Downhill. Po rychlé večeři už se všichni rychle uložili a usnuli. (I když kdosi plánoval procházku po pláži s kouřením vodní dýmky.)