dýmkový kámen

Milan Vlahovič13. 5. 2011

Na začátku tohoto výletu byla naše diskuze s Kuličkou ohledně toho, zda je lepší objednat si kámen na dýmku z Ameriky - tedy takový, který má ideální vlastnosti a barvu, ale člověk k němu nemá žádou vazbu, nebo jej získat vlastním úsilím, ale potom by nemohl mít ideální fyzikální vlastnosti. Shodli jsme se nakonec, že pro nás je lepší ta druhá varianta. Tedy najít si dýmkový kámen sám někde u nás. Pak jsem trochu zagúglil a našel několik starých mastkových lomů u nás. Z nich jsme jeden vybrali a domluvili si termín. (O jaký lom jde zde záměrně neuvedu, protože nechci nikoho přímo navádět k tomu, aby tam jel taky. Protože musím přiznat, že tím že jsme tam byli a dělali to co jsme tam dělali, jsme porušili zákon.) K této výpravě jsme přizvali i Kubu, u kterého člověk nikdy neví jak to nakonec bude, takže jeho příslib, že pojede taky, jsme nebrali na 100 % vážně. Ale nakonec jsme se v pátek u vlaku sešli všichni tři.

Cesta vlakem trvala něco přes dvě hodiny. Po nástupu jsme zjistili, že si nemáme kam sednou, tak jsme se rozhodli vlak projít. Cestou na začátek na nás pokřikovalo osazenstvo dvou kupé, ryze ženského obsazení, na které jsme nemohli nereagovat. Takže jsme se nacpali k nim. Kulička hrál na kytaru, Kuba na foukačky a já dělal... no vlastně nic a tak nám ta cesta krásně utekla. Pak následoval přestup na místní lokálku, čtvrt hodiny cesty do naší cílové stanice a pak už jsme byli tam. Vzhledem k tomu, že jsme právě hráli se Švédy na mistrovství světa v LH tak jsme si hned po vystoupení z vlaku našli nejbližší hospodu s televizí a zasedli tam k chlazeným nápojům. Bohužel hned po našem příchodu jsme dostali bananán na 1:3 a pak ještě dva další a přišli tak o finále. To nás sice moc nepotěšilo, ale nenechali jsme si pokazit dobrý výlet a vyrazili do hor. Teda aspoň směrem, kterým jsme si mysleli, že máme jít. Bohužel jsme si oba, Kulička i já, nějak domysleli, že máme jít po modré značce. Na mapě jsme totiž zaznamenali, že modrá nás vyvyde z první vesnice a na místo po modré zase dojdeme. Jak se ukázalo, tak znamení obrácených stop, které bylo na silnici cestou po značce, které bylo shodné se symbolem na Kubově třičku nás mělo varovat, ale my jsme si to neuvědomili a tak jsme počínající bloudění zaznamenali až asi po třech kilometrech. Šli jsme přesně opačným směrem a to že je potřeba upravit kurz nám prozradila až mapa u místního domovu pro seniory a na té mapě byl taky symbol dvou stop, tentokrát obrácených stejným směrem - pro nás tedy znamení nalezení správné cesty. No takže jsme to otočili a smířili se s tím, že se ten den nedostaneme tak daleko, jak jsme si původně plánovali. Takže když se začalo šeřit tak jsme se rozhodli na který kopec se vyškrábeme, našli jsme místo, kde se dalo přespat a rozbyli jsme tábor. Protože nejsme ještě příliš zkušení rozdělávači ohně alternativními způsoby tak jsme jej zažehli pomocí křesadla, opáleného knotu a kupičky suchého sena. Původní plán byl třít dřevy, ale nakonec na to nebyl čas a ani chuť, protože naše zkušenosti jsou zatím dost mizerné. K večeři byli fazole na cibulce s nějakou uzeninou, zeleninou a dalšími potravinami, které se vynořili ze zavazadel. Na spaní si každý z nás vybral jeden strom a nad ním si připravil spaní. Byli jsme totiž v dost prudkém svahu a jen takto se nám podařilo snížit riziko skutálení se.

První se probudil Kulička a poctivě se vydral ze spacáku aby šel uvítat slunce, které se právě klubalo na horizontu. Zbytek výpravy pak už moc nezaostával a tak na cestu jsme se vydali dost brzo ráno. Snídaně proběhla ve vesnici nad kterou bylo naše tábořiště. V místním obchůdku, který už od rána mimo jiné okupovala skupinka místních lesních dělníku připravujících se na práci a doplňujících si hladinku... V snídaňovém nákupu se objevilo plno pochutin, ale na konec jsme konstatovali, že všechno chutnalo dost hrozně a stejně, včetně kávy. Tu chuť se nám poměrně brzo podařilo identfikovat i díky naší raní chvilce filosofie - všechno totiž chutnalo jako ropa a její produkty, v nichž bylo vše také zabaleno. Výsledkem této raní diskuze bylo rozhodnutí zahájit bojkot ropy. Při opoštění vesničky nám jeden z místních doplňovačů hladinky, s tričkem jehož poslední řádek textu se skrýval pod jeho výstavním pivním mozolem. Byl zdejší horský vůdce, jak se nám sám přiznal, a cíl naší trasy položil do vzdálenosti cca 6 km. O chvli později své rozhodnutí zřejmě přehodnotil a odhad opravil na 7 km. Ve skutečnosti ale asi nebylo víc jak 4 km. Takže ani ne do hodiny se už naše zavazadla válela vedly cesty, přímo naproti vstupu do bývalého lomu. Pokusili jsme se ještě naklanit přízeň Velkého ducha dýmkovým obřadem a pak jsme už naboso, spoře oděni jen v nejnutnější kousky šatstva vyrazili na průzkum naleziště. Nikdo z nás mastek ještě nikdy moc netěžil, jen párkrát viděl kousky při různých příložitostech. V tomto lomě se čistý mastek nacházi jen v malých kouscích, takže naším úkolem bylo najít ty nejčistší a z nich vybrat pár kusů a ty odvézt ke zpracování do civilizace. Tak to taky probíhalo, bez problémů.

Po naší důlní činnosti následoval rychlý oběd a přesun na vlak. Cestou jsme zjistili, že vlak kterým chceme jet skoro jistě nestihneme, autobus nejel a tak jsme si v nouzi řekli, že zkusíme stop. Hned první osobní auto, ve kterém byl postarší pár od Ostravy, nám zastavilo a vzalo nás ne jen do naší první vesnice s vlakem, ale až do vzdálenějšího většího města, kde by jsme museli přesedat na vlak, který jsme takto stihli naprosto bezpečně. A ještě se nám podařilo navštívit tamní nádražní nálevnu. Cesta vlakem už nepřinesla nic nečekaného.