Zimní indiánské táboření 2011

Milan Vlahovič1. 3. 2011

Letošní táboření bylo první, na které jsme zvali účastníky převáženě přes facebook. Težko ale říct, zda zvýšená účast byla způsobená právě tímto faktem, protože účastníci, kteří se dozvěděli o akci touto cestou byli z okruhu stálých účastníků. Nové tváře se na táboření dostali osobním naverbováním. Vlastně až na Libora. Každopádně ještě pár dnů před akcí jsme počítali s účastí kolem 15-ti jedinců. Bohužel ale slabší kusy odradilo chladnější počasí - kdo by to byl čekal, že na zimním táboření v únoru, bude zima... Finální počet se ustáli na 11-ti. Což mělo za následek to, že nám stačil jeden stan.

Tradiční čtvrteční odjezd po práci jsme po poradě s Luďou přesunuli na pátek ráno. Toho využil Kulička, který chtěl jet právě v pátek ráno, protože na čtvrtek měl koupené vstupenky na koncert. Z Brna jsme s drobným zpožděním vyrazili kolem 7.30 a na místo dorazili asi v 10.00. Kulička jel na táboření poprvé a přípravu na inipi vzal poctivě a od pondělního rána držel půst, takže byl v drobném fyzickém handicapu. Po rychlé obhlídce tábořiště jsme začali stavět tee-pee. To skončilo na tom, že jsme nenašli žádný provaz. Naštěstí Luděk byl teprve v Písku, tak jsme u něj provaz objednali. Zatím jsme se vydali na dřevo, ale tuto snahu doprovázela smůla, když motorová pila podivně „umřela“ hned po prvním nastartování. Ze všeho nejvíc to připomínalo zaseknutí řetězu. Klíč jsme s sebou samozřejmě neměli, protože jsme ho k pile ani nedostali - ztratil se. Takže jsme si postaru pokáceli pár soušek sekerama, které jsme naštěstí měli a nerozpadli se a ani jinak nebyly vyřazeny z provozu.

Luďa po příjezdu dostal za úkol připravit inipi a my se dali konečně do stavby stanu. Šlo to pěkně od ruky. Když jsme přitloukali stan k zemi tak ještě přišel Eda - přítel Kety. Během dne přijížděli ostatní, poslední přijel Mikin. Plán udělat inipi ještě v pátek jsme odpískali, protože nebylo dost dřeva a energie, takže jsme dřevo na saunu převeleli do stanu. A dali se do zabydlování a hodování. Kulička se nadále postil.

Ráno jsme začali hned pracovat na přípravě dřeva na rozžhavení kamenů. Padly na to asi tři pořádné soušky a Cvrčkův foťák. Naštěstí jen ten. Když jsme porazili druhý strom ten se zasekl větvemi o stromy sousední. Rozhodli jsme se ho tedy lanem podtrhnout. Průběh podtrhávání byl ale divočejší než by si kdo z nás přál, a tak srážka Cvrčka se stojícím stromem při únikovém manévru, před stromem projíždějícím kolem ze svahu, byl vlastně dobrý konec. Ten foťák měl Cvrk v kapse a dal si o něj koňára. Noha chodí, foťák nefotí. Po jízdě na splašené kládě nás čekal výlet za bizony. Ten dobrovolně oželela Martinka s Koumesem, kteří během toho hlídali oheň s kameny na saunu a tee-pee. Bizony jsme našli díky Mikinovi bez problémů a pak se ještě na otočku stavili na tábořiště kam jezdí Mikin v létě - je fakt vychytaný.

No a po návratu na nás čekaly už rozžhavené kameny. Hlídači dostali odměnou dva ledňáky, což je na zimním táboření rozhodně závidění hodný dar. Saunu jsme poprvé doplnili o obřad - Luďa je skutečně šaman a mám pocit, že naše sauny jsou rok od roku zajímavější. Jenom Kulička, který už hlady zřejmě ani neviděl, popírá účast jakýchkoliv duchů při obřadu a tak považuje tuto inipi za nevydařenou. Vymysleli jsme ale vylepšení pro další obřad, takže příště už to určitě proběhne i podle jeho gusta. Samotný průběh obřadu popisovat nebudu z důvodů duchovních a taky organizačních (tahák na zvýšení účasti).

Takže po skončení obřadu jsme posedávali jako vždy u dohořívajícího ohně a později proběhl přesun do teepee za účelem doplnění sil. Kulička začal opatrně, aby zase všechno nevyklopil a ostatní jsme se velice nekamarádsky začali krmit nezřízeným způsobem. Jídla bylo totiž trochu víc, než kolik by naše společnost dokázala spořádat za dva dny.

Co se dělo v neděli už si nepamatuji.