Lužnice 2012

Milan Vlahovič26. 8. 2012

Bohužel z této akce není moc fotografií. Ale byla by věčná škoda na ni zapomenout, takže hlavním důvod k sepsání tohoto příspěvku je nostalgie...

S Radkem už víme, že skaut na vandru se pozná podle kabelky a igelitky. Promiň Karle... :-)

Vše začalo jako všechny naše, již tradiční, letní vodácké výpravy. Nad emailem ve kterém jsme si dopisovali Kulička a já. A stejně tak tradiční bylo i načasování (i když shodou okolností) na poslední srpnový víkend. Já jsem ještě tři dny před vyplutím napsal Pačesovi, jestli se nechce přidat. A pokud ano, tak že si musí sehnat parťáka do lodi. Za tuto iniciativu jsem byl Kuličkou posléze pokárán, se slovy: „Měls vzít baby!“. Parťáka si sehnal.

Podle plánu, který vznikl ve čtvrtek odpoledne, jsme se potkali v pátek po práci tři - Pačes, Karel a já. Kulička byl v Praze na oslavě a dorazit měl v sobotu ráno. Jemu to totiž v sobotu ráno jelo, nám z Brna ne. V Třeboni jsme vystoupili z autobusu zhruba v 19:30 a hned jsme se vydali najít restauraci, kde dělají nejlepšího kapra ve městě. Tu jsme evidentně nenašli, spíš naopak. Trochu rozladění jsme ji opustili už za tmy a vydali se na noční pochod směr Majdalena. Z centra Třeboně je to pouhých 10 km. Pěkná večerní procházka. Jen Karel, který nebyl na takový výlet řádně připraven si to moc neužíval. Oproti nám. A protože humor je utrpením druhých, tak jsme ho náležitě popichovali. Ale zvládl to. Nevím přesně kdy jsme dorazili do vesnice, ale o přítomnosti kempu jsme věděli dost předem, protože krajinou se neslo hučení masy lidí, kteří tam popíjeli, zpívali a vůbec dělali hluk hodnýho toho místa i hodiny.

Když jsme dorazili až tam, tak nás to nadchlo a Karla vrátilo k životu. Něklik oddělených skupin okupovalo nevelký prostor kolem kempové kantýny. Ve dvou z nich hráli na kytary a třetí byla nějaká místní trampská kapela i s basou. Parádně to tam žilo. Až do chvíle kdy došlo pivo a kantýnu zavřeli. A nebylo to moc dlouho po tom co jsme dorazili... smůla. A co ještě zamrzelo, že cestou sem kolem nás projely dva vlaky z Třeboně. Nejvíc asi Karla. Zkusili jsme se pak ještě přesunout do hodpody ve vesnici, ale tam zrovna sympatická servírka vypakovala poslední štamgasty a zamykala. Nenechala se přesvědčit, že by nám natočila a za prá minut seděla v taxíku. Tak jsme se zase vrátili do kempu. Karel cestou zmizel v nějaké soukromé zahrádce se slovy, že je tam moc pěkná tráva a že se vyspí tam. Proč ne... ale Pačes a já jsme byli pragmatičtější a šli jsme spát před kantýnu - pod stříšku - protoře jsme tušili, že bude pršet. A taky že ráno pršelo. Ani nevím jestli to bylo před tím, nebo po tom, co nás tam hledali dva opilci, kteří vymysleli úžasnou věc - a totiž to, že jsme jim něco ukradli. Nevím co, to jsem z toho opileckého hulákání nepoznal, ale byli dost vytočení, mlátili do všeho co měli po ruce, rozbili několik lahví od piva a provolávali nám smrt podřezáním a podobné zajímavosti. Naštěstí nás ale za hradbou z židlí nenašli. Pačes to prospal.

Vzbudil nás chlapík co tam ráno asi kolem 6:00 přišel uklidit a připravit kantýnu na otevření. Trochu remcal, že to tam není ubytovna. Pačes spal, nebo aspoň dost důvěryhodně předstíral. Já jsem mu to odkýval a spal dál. Moc dlouho to už ale nešlo, protože se tam do hodiny začali toulat první zobie vodáci. Tak jsme se přidali. Zašli jsme si na snídani do vesnice do otevřeného obchodu a cestou jsme probudili Karla. V noci si postavil i stan. Kolem půl deváte jsem zavolal Kuličkovi kde je - přejel o jednu zastávku - naštěstí asi jen kilák. Tak jsem mu šel naproti a cestou do kempu mi mimo jiné svěřil že má opici a netuší jak zvládl cestu se dvěma přestupy, z čehož jeden byl nad plán, kvůli výluce na trati. Lodě přijeli ani ne do hodiny, ale protože nebylo zrovna nádherné počasí, tak se kluci vykrucovali a snažili se u kantýny vegetit co nejdýl. Nakonec jsem někdo zavelel, myslím, že jsem to byl já, a jelo se. Než jsme dorazili k soutoku, tak se Pačes s Karlem cvakli. Pačesovi zateklo do pytle a Karlovi do barelu. Fakt pech. A to že ztratil Karel tyčky od stanu asi ještě nevěděl. Za rozvodím jsme klukům ujeli, za což se jim tímto omlouvám, ale hnala nás touha ujel krvelačným komárům. Stejně by jsme ale v meandrech nemohli jet za sebou, protože by to znamenalo jistou zkázu některé z lodí.

Naše loď se do vesnice s hospodou dostala první. Ta obec se jmenu Stará Hlína a loď jsme nechali pod mostem, hned u vody. Na kluky jsme nečekali, protože jsme se domnívali, že můžou být až hodinu za náma a taky že jsme byli přesvědčení, že do hospody by dorazili i kdyby si nevšimli naší lodě. Hezky jsme se najedli a když jsme tam byli skoro hodinu tak se nám začínalo zdát podezřelé. A když už jsme se domluvili s obsluhou na placení, tak zavolal Pačes, kde jako jsme a že už jsou snad kilometr za mostem, na kterém bylo napsáno „HOSPODA 100 M →“. To byl ten kde odpočívala i naše plastová kanoe. Takže jsme se spletli a z naplánovaného šlofíčka sešlo. Nalodili jsme se a u ústí rybníka Rožmberk jsme se asi po třech hodinách shledali. Pačes k nám přesunul vlhký spacák k usušení, že tam bude víc v bezpečí. Cvakli se ještě jednou. Rozložili jsme jej tedy na barely a vyrazili. Kulička, který vyhrožoval, že večer bude spát a ne hrát, protože má deficit z předešlé noci, byl mnou přinucet cestu přes rybník přespat. Takže jsem si ho v poklidném tempu přepádloval sám. To mě bavilo.

Kluci na hrázi neodolali a v kantýně si dali po pivu a něco malého k snědku. My s Kuličkou jsme netoužili zahánět hlad, tak jsme si dali jako zákusek uzené maso, před námi vytažené z udírny a zmrzlinu. A po chvilce flákání tam, jsme se vydali flákat na řeku. Do večera byla ještě dost času a před námi zhruba jen dva kilometry. Po chvíli jsme tedy soulodili a poklimbávali, občas odrazili společné plavidlo od břehu, plkali a užívali si hřejivého podvečerního sluníčka. Kulička k tomu brnkal na kytaru a v téhle skvělé atmosféře jsme byli po nějaké době vyplaveni na břeh v našem přístavišti pro nadcházející večer a noc. Kluci rozvěšeli na stromy promáčené kusy výbavy, trochu jsme se zcivilizovali a po letmé obhlídce kempové kantýny vydali jsme se do vesnice, ve které měly být minimálně dvě hospody. Byly tam. A dokonce možná tři, ale zvládli jsme navštívit jen dvě. V první obsluhovala moc sympatická slečna. Jenže to vlastně nebyla hospoda, ale kavárna, tak jsme si dali pivo a zákusky. Druhá hospoda už byla celkem běžnou hospodou a zřejmě tak skvěle vařili. Na nás ale zbyla jen rybí polévka (výtečná) a pochoutky, které právě dojídalo osazenstvo vedlejšího stolu v nás vzbuzovalo hříšné kulinářské představy. Raději jsme prchly. On už večer stejně pomalu přecházel v noc a potřebovali jsme nabrat síly na další den. Za místo noclehárny, jsme takticky zvolili bitelnou zděnou autobusovou zastávku uprostřed obce. Svůj spacák jsem půjčil Karlovi, protože jeho ani nestačil uschnout a už do něj zase napršelo ze začínajícího deště. Já na sebe navlíkl celý obsah pidi-zavazadla, včetně pláštěnky, která skvěle držela teplo a zalehl jsem mezi Pačesa a Kuličku. Ten se se mnou podělil dokonce o půlku poloviční karimatky. Ráno byl celý na betonu a já bohužel okupoval i jeho díl. Tímto se omlovám. Noc byla klidná, nikdo nás nerušil a silný déšť, který se nad ránem snesl, nás nemohl ani v nejmenším ohrozit. Budíček proběhl už za klidného nebe, které dokonce poskytovalo naději teplého, slunečného dne. A naděje se dost naplnila.

V neděli byl před námi výrazně kratší úsek, než v sobotu a to ještě řekou bez meandrů. A průvodce sliboval i drobné peřejky. Všechno byla pravda. Dokonce se nám podařilo udržet se ve skupince a řeku jsme opustili krátce po čtrnácté hodině ve Veselí nad Lužnicí. Pro lodě a pro peníze si chlapík dojel krátce před půl. A protože jsem tušil, že vlak jede zhruba za 20 minut, zjistili jsme od něj, kde je nádraží a dali se na cestu k němu. Nejdřv svižně, pak svižněji a nakonec během. Nejdřív jen Pačes a já. Po pohledu na hodinky jsme na dálku přiměli k pohybu i Karla a Kuličku. Stačili jsme s Pačesem koupit hromadnou jízdenku, vyběhnout před nádraží, popohnat zbytek výpravy a skočit do vlaku, který se chvilku potom rozjel směr Brno. Krásné načasování, jako za starých časů, kdy dobíhání vlaku, bylo skoro na vandrovacím pořádku. Zbývá jen dodat, že po asi hodinovém spánku ve vlaku, jsme zahájili intelektuální hry, při nichž nakonec vydržel jen Kulička a já. Z finálového soupeření jako výtěz nevyšel vlastně nikdo, protože skóre po třech hrách bylo po jedné výhře na obou stranách a jedna plichta. Dál jsme neměli sil. V Brně náš železný oř zastavil kolem půl sedmé.